Made in crazy world - Články

Na molu, tak trochu jinak

Wed, 16 May 2012 13:24:16 +0200

V módě pravidla neexistují. Lidé rádi šokují a na molech se už extravagance usadila naplno. Nikdy jsem nebyla fanynkou modelek. Jako mladší mě popichovali, ať se stanu letuškou, nebo modelkou kvůli výšce. Pro mě bylo peklo, když jsem ve 14 letech měřila to, co dospělí chlapi a tak jsem to neslyšela ráda, a taky proto, že modelky neměly můj obdiv.Viděla jsem a vidím je, jako špatný vzor dívkám a hlavně, jako špatné měřítko dnešních "ideálních " mír. A ne proto, že bych modelka být nemohla ( nehledě na xicht), mám totiž prsa mnohem větší, než A a taky si mám na co sednout. Jasně, občas si řeknu u nějaké, že takhle bych chtěla vypadat, ale obvykle spíš naopak. Kde nic, tu nic, tělo vyhnané dietami nebo ty, která si pomohla plastikami a teď skoro přepadají, protože je nemá, co vyvažovat. Já měla odjakživa jiné ideály a idoly, než modelky.Mám totiž ráda extravagantní lidi. Nejlépe ty, kteří ani nemusí být objektem krásy a vášně, ale umí svou výjmečnost dobře prodat. Jako třeba Rick Genest. Známý, jako zombie man, protože je potetovaný od hlavy k patě.Rozhodne netypický a přesto úspěšný model, který předváděl i pro Armaniho a Mugler. Nebo Ash Stymest, mladý potetovaný angličan, kterého by běžně člověk netypoval na jednoho z nejlépe placených modelů.

Co mám, ale nejraději jsou ti modelové, u kterých na pohled nepoznáte, zda jde o dívku nebo chlapce. Tomu já říkám praktická vyčůranost, protože mohou v klidu předvádět dámskou i pánskou módu a inkasovat víc. Pokud muži nevadí nosit šaty a vypadá věrohodně, proč by je nepředváděl? Pokud má v botech hezké nohy, proč ne, ani nejde o obličej. Když se člověk podívá na mola, na některé modelky, o kráse se moc mluvit nedá. Bledé, propadlý obličej...prodávají oblečení, ne obličej, takže o to moc nejde. Je mnoho modelů a modelek, kteří převádí dámskou i pánskou módu a nehledí na pohlaví. Netvrdí, že jsou definitivně mužem nebo ženou a nebrání se ničemu.

Rozhodně nejznámějším je Andrej Pejic. Mladý australský model původem ze Srbska, který prý podle médii způsobil poprask a boom, protože klidně předvádí svatební šaty a jiné. Houby boom, není to novinka. Adrej měří bez bot 188cm, nevšimnětě si někoho takového, a co teprve, když má obr lodičky, jde hold víc vidět. Jemné rysy, dlouhé blond vlasy, občas sice na některých fotkách vypadá strašně, ale umí svou nepohlavnost prodat a nebrání se šatům a čemukoliv jinému, do čeho ho návrháři nacpou.Má můj obdiv.Další, tentokrát ženou je Milou van Groesen, blond vyzáblá modelka, která se prezentuje, jako žena tak, jako muž a jako jedna z mála otevřeně přiznává svou homosexualitu. Další je rozhodně Erika Linder. Když jsem ji viděla prvně, váhala jsem, jako u Milou, jestli jde o muže nebo ženu, protože podle některých fotek jsem to nepoznala. Až podle fotek nahoře bez a podle životopisů jsem měla jasno. Je často párovaná s Andrejem a stejně, jako on, neuznává pohlaví a neřeší, jestli by se lépe cítila, jako muž, stejně, jako Andrej, který přiznává, že se cítí v mužském těle dobře, ale lépe mu je v dámských šatech, neplánuje přeměnu. Takový modelové mají ode mě plus, protože se umí prosadit a prezentovat. Nepotřebují se nechat operovat na jiné pohlaví, cítí se dobře, jak jsou a umí s tím pracovat, což je podle fotek zjevné.Stejně, jako jiní modelové, kteří prodali svou výjmečnost nebo odlišnost a založili si na ni kariéru a na fotkách ze sebe umí i udělat někoho jiného Copak by jste si u některých fotek Andreje neřekli, že je to docela kočka?

Andrej P.

Milou

Erika:

Rick:

Ash:

Chester and Darren ( just like honey )

Fri, 11 May 2012 13:19:33 +0200

Nejsem zrovna z veliké metropole, ale pár slavných věcí z našeho města vzešlo ( pár herců, sportovců...), ale co se festivalů týče, nemůžeme skákat do stropu.I když, v posledních letech se to lepší, kromě špekfestu a ještě myslím, "čehosi" teď v špk probíhá "Just like honey fest". Jde spíše o konzerty pro nadšence, ne moc známých zpěváků a kapel, nic extra, ale i tak jsme se rozhodla se tam včera s kamarády stavit.

Hlavním důvodem bylo to, že jeden ze dvou vystupujících, byl Darren, náš lektor angličtiny, angličan žijící v čechách, mající za ženu českou manželku a legrační přízvuk v momentech, kdy mluví česky. Na angličana veliký vtipálek a pohodář. Řekli jsme si, že když oba naši lektoři mají kapelu a občasné konzerty, nebylo by na škodu se na ně aspoň jednou jít podívat. Normálně bych si doma Chesterovu, hudbu angličana, který měl u nás jediný konzert v čechách a možná ani Darrenovu nepustila, narozdíl od spolužáka, co si koupil i jeho cdéčka. Jde o klasický pop/jazz ( či co), obyčejná muzika doprovázená obyčejnou kytarou, ke konci i houslemi, které tomu dodaly říz.Ale, když člověk takle někde sedí na zahrádce, popíjí a baví se s kamarády, je taková pohodová, kytarová hudba velmi příjemná a dobře se poslouchá,v tu chvíli možná lépe, než tvrdá muzika na, kterou jsem zvyklá.Zůstali jsme až do konce a vlastně odcházeli z klubu, až jako poslední. I když to běžně není můj šálek čaje a doma bych si to nepouštěla, nemůžu říct, že bych se nebavila nebo, že se mi muzika nelíbila.Fest probíhá celý víkend, ale osobně jsem měla zájem jen o včerejší vystoupení, protože zpěváky znám.Chtělo by to víc, takových pohodových akcí..( video,starší vystoupení, jako příklad, jiné jsem nenašla..)

Jako panenka aneb Human dolls

Mon, 07 May 2012 11:15:59 +0200

Která holka nechtěla, jako malá být princeznou nebo aspoň nevypadat, jako panenka? Já ne, já chtěla být pirát, ale to je vedlejší. Většina dívek z toho vyroste, ale, jsou itakové, kterým jejich touha vypadat, jako barbie (což je ta nejhroší zvolená varianta, jak vypadat, jako pananeka) nebo, jako porcelánová panenka z vitríny ze starožitnictví zůstane i do puberty, či dál a tak se podle toho taky snaží vypadat.Mě osobně panenky spíš děsí.Jako dítě jsem je stříhala a kuchala, v pozdějším věku mě porcelánové, dokonalé tváře panenek ve starodávných šatičkách děsily a to mi nějak zůstalo do teď.Osobně dávám přednost přirozenosti, ale mnoho dnešních dívek si myslí, že přirozenost by asi nebyla přitažlivá nebo se tak zkrátka nelíbí sami sobě, tak používájí mnoho make-upu a snaží se transformovat do něčeho jiného. Pár si v poslední době oblíbilo právě onen styl, vypadat, jako panenka. Dost medií si neodpustilo, že je to jen lákadlo pro pedofily.Ovšem, kdyby pedofil přišel na to, že dívka, která na něj z fotky zírá není osmiletá princeznička, ale skoro dospělá žena,chuť by ho přešla, takže tenhle argument neberu.

Ale řadím se spíš k těm, kterým se to nelíbí. Každého věc, samozřejmě, dívkám, co se tak stylizují se to líbit musí, proč by jinak hodiny trávili přeměnou v na pohled dokonalou panenku? Ale já osobně tu touhu a chuť trávit hodiny u zrcadla postrádám a tak asi proto se mi to nelíbí, navíc, to už musí být jistá posedlost se tak dlouho čančat. Nejznámější je asi KotaKoti, dříve známá jako Dakota Rose. Ta si vybrala právě onen "Barbie" styl,ale ne hora růžové a blond vlasy, ale klasický model panenky, tak jak ji známe z dětství. Mě osobně až děsí, jak věrně vypadá, což jí musí dát práci, kdesi přiznala, že klidně o tři hodiny tomu dá a neodejde od zrcadla dokud podle ní není vše dokonalé.Další je Venus Angelic, která mě upřímně děsí o něco víc, než Dakota, dost možná proto, že na mě působí ještě uměleji.Asi za to mohou i ty oči, které jsou asi nejvýraznějším prvkem, vedle leské, umělé tváře a kamenného výrazu.Mě osobně se to moc nelíbí, protože to totálně zabíjí veškerou přirozenost a prezentuje jen umělost a umění s foťákem a líčením. Ale je to každého věc, pokud to dívky baví a líbí se jim, proč by ne? Ovšem, tohle by mělo vydržet maximálně přez pubertu, protože když se to změní v posedlost, mohou slečny dopadnout, jako pár nejmenovaných žen a modelek, které si ani po třicítce nechtějí přiznat, že v jejich věku, už to nezpůsobuje obdiv, ale lítost a odpor.

Levá strana téhle fotky na mě působí pravdu děsivě. Nevědět, že je to živý člověk, řeknu, že jde o panenku z poličky

Byl lásky čas....

Wed, 02 May 2012 13:14:42 +0200

A mě to začíná fakt srát!....

Všude kolem dvojice, řeči, co miláček, jaká je krása být zamilovaný a bla bla bla. Možná závidím, možná mě to jen už štve. Myslím, že jednou mám právo si zanadávat, jako puberťačka, která ve třinácti láteří, že nemá kluka. Jenže mě puberta odezněla, už nechodím na střední a nemám právo se tupě hihňat, když se někdo mihne kolem. Tedy právo na to mám, ale už by nebylo záživné, ani na místě. Když se ohlédnu, nikdy jsem neměla vztah.Je to trošku smutné, hlavně, když vezmu v potaz, že nejsem šereda, ani tlustá ani vypatlaná. Když zavzpomínám, uvědomuju si, že jsem nikdy neměla řádně přítele, žádné zaláskování, vodění za ručičku na procházkách nebo společné víkendy, ani náznak toho. Jsem citový terorista, zamilovat se je pro mě, jako cestovat pěšky do Číny podzemním tunelem.Mám chlapské city, tudíž jsem trošku flegmatická, ironická a cynická, prostě hotový poklad! Ale to není ten problém, tohle nikomu nikdy nevadilo, protože mám smysl pro humor a objektivní názory. Měla jsem známosti, ale vždycky tak, že jsme se scházeli leda tak v hospodě nebo v posteli a tím společná aktivita hasla. Měla jsem přátelé s výhodami, s minimální trvanlivostí, protože tohle jednou přestane bavit každého.I mě.

Snad poprvé přestávám tvrdit, že mě baví být singl, což do teď ano, a mělo to výhody, ale už bych ocenila mít vedle sebe někoho, kdo mi rozumí, s kým se můžu upřímně bavit, někam s ním jít a něco s ním prožít a nebyli to kamarádi.Občas si říkám, když vidím některé, na pohled totálně nesourodé dvojice, nebo slyším, jak se vedle mě v hospodě dva štěkají, div si nevydrápou oči, co má ona a já ne? Co je semnou špatně? Nikdy jsem nebyla ta,co se vůbec nesnaží nebo ten typ, co se honí za vztahem, aby nebyl sám nebo brečí, že nikoho nemá.Prostě no stres, však ono se to nějak vyvrbí. Ale, když na mě lehla dvacítka, napadlo mě, sakra, co je semnou, že jsem nikdy neměla vztah? Obdivuju spolužačky co jsou pět let s jedním klukem, můj rekord jsou tři měsíce čehosi. Asi bych se sebou měla něco začít dělat nebo změnit podniky, kam chodím, protože jinak skončím, jako stará dáma, kterou jednou najdou v jejím malém bytě celou ohlodanou od jejich dvaceti koček.

Teplotní výkyvy občanů

Fri, 27 Apr 2012 11:57:43 +0200

Jsem dost horkokrevná, je mi pořád horko a tak je pro mě lepší být někde, kde je větráno, až chladno.Doma mám tak 19C i méně a je mi fajn nejen proto, že v horku se mi strašně špatně dýchá. Navíc bohužel trpím přehříváním organizmu. Mám poměrně silnou kůži a tak se zima ke mně dostává hůře. I v zimě chodím jen v mikině a kabát vytahuju, jen když, teplota klesne dost pod nulu. Prostě mi skoro není zima. Ale to se ukázalo, jako obrovský problém pro lidi kolem, hlavně ve škole, protože jsme ve staré kamenné budově, kde je vcelku zima a tak se pořád topí. Což se ukázalo, jako zdroj konfliktů.Na základě toho jsem přišla na pár typů lidí ohledně teploty.

Člověk zmrzlý:
Tenhle člověk si jen stěžuje, že je mu zima, neustále všem cpe své zmrzlé ruce, nadává na ztuhlé nohy, kontroluje, kolik je stupňů a nadává na vysoké účty za topení.Od lidí si půjčuje mikinu či bundu, protože i když je neustále zmrzlý, vlastní oblečení si nevezme nebo mu to jeho nestačí. Je možné jej v půlce dubna, ale i později pořád potkat v kabátě se šálou kolem krku, protože venku je přece kosa. Otevřít okno v přítomnosti tohoto člověka způsobí záchvat a ječení, že je zima a okamžitě letí okno zavřít, i když je v místnosti, kde sedí dvacet lidí a je tam přez dvacet stupňů. Tohle se vztahuje hlavně na dívky. Je dokázané, že ženy mají tenčí kůži a tak jsme náchylnější na zimu, ovšem některé až moc.Ale nejde jen o dívky znám i takové kluky.

Člověk tropický:
Tenhle typ člověka je zvyklý na zimu nebo ji zbožňuje. Občas to dohání do extrémů a i v zimě si chodí v tříčtvrtečních kalhotech, zatím co jiní se klepou pod kabátem a třemi mikinami. To se týká hlavně mužů, ale já osobně sem patřím taky. Mě je zima opravdu jen výjimečně.Chodím celoročně nalehko, bez nemocí a je mi teplo až horko, navíc díky tenkým sliznicím se mi spustí rýma i u horké polévky.Takový lidé jsou pro zmrzlíky nepochopitelní a divní, protože pořád otevírají okna a při každém vstupu do místnosti prohlásí, že je tam hic. Často oprávněně, ale to člověk, který v tom hicu už sedí dlouho, nepozná. Člověk tropický nevyhledává teplá místa, i v létě dává často přednost středozemí, ale nevylučuje to návštěvu moře.

Člověk optimální:
Tenhle typ člověka je takový zlatý střed. Je mu zima, když opravdu venku nebo v místnosti je zima a teplo mu je zase naopak, když se nachází v místnosti nebo prostředí, kde je horko. Nestěžuje si, obléká se vhodně vzhledem k teplotě a obvykle jen koulí očima, když sleduje konflikty člověka tropického a člověka zmrzlého.

Ráda bych byla optimální, protože se,se zmrzlíky štěkám čím dál více. Když do třídy přijdu, je tam podle mě neúnosných 23 C. Podle mě je to moc, když tam půl dne sedí patnáct lidí. Ale to ostatní nevidí a pokaždé, když otevřu okno slyším, že bych měla respektovat, že ne všem je pořád horko a hned okno letí zavřít, nejlíp, přidají topení. Opravdu se děsím května ,června, kdy bude hic, protože už vidím, jak tam přijdu a bude se topit! Nedávno jsme se kvůli tomu opět poštěkali, prý ať se my divní (dva) odstěhujeme na chodbu, protože všem je zima a tak se to bude řídit podle nich. Opravdu mě to nervuje čím dál víc a chodím raději i třikrát na záchod přez chodbu, kde je nějaký kyslík a není to tam, jako v sauně. Což mi obvykle jen přinese šílenou facku dusna, jakmile se vrátím. Bohužel, nenadělám nic, jsem v menšině a tak se tam potím a dusím se, protože se mi v tom horku opravdu strašně dýchá( Jsem alergik s dýchacími problémy, takže nevětraná místnost je pro mě peklo, kde jen lapám po kyslíku), ale protože ani teď ke konci dubna nemám právo otevírat okna, pravděpodobně se tam do měsíce udusím. Jsem divná já nebo je na tom někdo podobně?

VotočVohoz

Mon, 23 Apr 2012 13:23:13 +0200

Každý se občas chce zbavit snadno a rychle oblečení nebo i jiných věcí, které už nenosí a leží mu jen tak doma. Nebo naopak, že by nebylo špatné si něco pořídit, ale ne za moc velikou cenu. Na stránkách votocvohoz jde oboje. Člověk si snadno založí profil a může nakupovat nebo prodávat. Výhoda je, že obchodujete rovnou s lidmi. Můžete se domluvit na ceně nebo na poštovném, nechat si zboží (např. šaty, kalhoty) přeměřit, aby vám bylo jasné, jak vám oblečení může padnout a hlavně máte šanci sehnat kousky, které jinde neseženete nebo věci z kolekce, která už se neprodává, často vůbec nenošené.Vedle oblečení na stránkách seženete doplňky nebo kosmetiku, vše, jak dámské tak pánské. Osobně tam nakupuju dlouho a moc ráda, zejména doplňky a, hlavně prsteny, které se mi jinde libí, ale příjdou mi drahé, tam často (hlavně dívky) prodávají za i poloviční cenu.

Samozřejmě, ale musíte trošku dávat pozor s kým obchodujete. Já se například už dost dlouho dohaduju s jednou slečnou o koupi opravdu hezké halenky. Ne, že by jsme se hádali, ale bohužel, za celou dobu, což je víc, jak měsíc co mám o ten kousek zájem, mi byla na mnoho vzkazů schopná odpovědět jen jednou a to jen aby se optala, zda mám stále zájem. No, když je někdo líný nebo není schopný si kontrolovat zákazníky, asi moc nevydělá a hodnocení mu to taky dobré nevynese. Mě to rohodně začíná už dost štvát a určitě jí k profilu nedám pozitivní ohlas.Ale samozřejmě to tak není vždy, nakupovala jsem na VV mockrát a vždy byla domluva velmi rychlá a zboží přišlo včas. Můžu jen doporučit, člověk tam často narazí na opravdu dobré věci.

Pod čepcem

Wed, 18 Apr 2012 15:27:56 +0200

V dnešní době se lidi neženou do svateb, jako dřív. Dříve, když nebyla dvacetiletá dívka vdaná, byla pomalu za divnou. Co vím, spousta rodičů kamarádů se brala mladá. Moji nebyli vyjímka, matce bylo dvacet jedna, otci o necelé tři roky víc, když jsem se narodila. Taky to tak dopadlo a rozvedli se dřív, než jsem začala mluvit. Dnes se rodina zakládá později a není se čemu divit, dítě je finanční zátěž, hlavně dnes, kdy je vše drahé.A když už si ho někdo pořídí, byť nechtěně dřív, obvykle roky smrdí u rodičů, protože na byt a na dítě nemá. Takže se není čemu divit, že se mnoho lidí pouští do plození a vdavků mnohem později, než dříve.Chápu to moc dobře, na stranu druhou, nechci být ta, co se do vážného vztahu pustí až po třícítce a děti bude mít nejdříve v pěta třiceti. Moji rodiče byli mladí, rodiče známých taky, vidím to u všech.A tak mě to mírně ovlivňuje a nechci děti tak pozdě, jak to teď bývá.I proto, že nechci být ta, co je v pubertě svého dítěte už v důchodu, a znám takové( ačkoliv, já se ho asi ani nedožiju).

Rozhodně nechci děti teď, nejen proto, že na to nemám.Ale ani nechci dopadnout, jako známá.První dítě si pořídila po třicítce, udělala z něj rozmazleného zmetka na kterého se nesmí křivě podívat, jen proto že na další děti se cítí stará, to fakt ne....Na stranu druhou, mám kamarádku, které je dvacet a už sní, jak bude mít do dvou let rodinu, svatbu a to vše s klukem, kterého poznala před osmnáctinami a který byl její "první." A znám i jednu, které se tenhle "sen" už splnil.Obvykle to beztak skončí rozchodem.Podle mě si má člověk něco užít. Navíc, osobně považuju svatbu za něco poměrně zbytečného, děti můžu mít i tak.Nehledně na trend zlatokopek, rozvodů a jiných, které mi to znechutily.Osobně ten papír nepotřebuju, pokud nebudu mít čtyři děti a hypotéku, nevidím důvod, proč bych se měla vdávat a snít o ideální svatbě ( která v mých představách rozhodně není bílá, za zvuku smičcového kvarteta), když s člověkem můžu být bez jakýchkoliv psaných závazků, nehledě na to, že svatba obvykle vše jen zhorší, nebo jsem jen cynická?

Pohybem k trvalé invaliditě

Fri, 13 Apr 2012 10:56:51 +0200

Člověk si může stokrát namlátit a nic se mu nestane, ale po sto první si přerazí nohu, ruku, vyrazí si zub, i když se mu takový pád povedl už tisíckrát. Já osobně jsem "Poleno obecné" . Pořád někde zakopávám, narážím ( házím to na problémy s vnitřním uchem, protože si jinak neumím vysvětlit, že v širokých dveřích napálím do futer nebo v obrovské chodbě do jediné skříně široko daleko) nebo rovnou padám. Ale vcelku bez následků.Jediné zlomeniny, které jsem kdy měla se týkaly rukou a to bylo mou vlastní blbostí, protože jsem dělávala hovadiny. ( jízda na kole po zídce se prý, jako chujovina klasifikuje).Většinu menších úrazů jsem si způsobovala doma zakopáváním o stůl, postel, nebo napíchnutím o rohy. U otce šlo obvykle o postel o kterou se, ale přerážel on, zejména, když se vracel v noci z flámu.

Tentokrát jsem se, ale o tu zrádnou postel zpřerážela já. Stejně, jako on, naprosto nevinným pohybem, plavmo okolo jsem se nakopla, div si nohu neurazila a celý den jsem pajdala. Otec ze mě měl přirozeně legraci, protože on se sám tolikrát nakopl a vytýkal mi, že z něj mám srandu. Mě, ale narozdíl od něj bolest nepřešla a tak jsem putovala do nemocnice. Normální člověkl si obvykle při parádním nakopnutí zlomí palec nebo malíček. Já musím být vždycky něco extra a zlomila jsem si čtvrtý prst na noze. Hold jsem šikovná. Dost mě pobavil argument doktora "Noste pohodlnou obuv". V sádrovně mi dva poslední prsty k sobě zafačovali tak, že mám konec nohy o osm centimetrů větší a do žádné boty se mi ta noha nevejde! Můžu jen děkovat za to, že máme relativně malý byt, protože pajdat z kuchyně na záchod třeba v rodinném baráku, zabere mi to týden.A co vy? Taky jste si vlastní blbostí nebo náhodou přivodili nějakou zlomeninu nebo jste ti šťastlivci, co se nikdy nemuseli tahat se sádrou?

Jarní vymetání

Tue, 10 Apr 2012 16:32:26 +0200

Asi každá matka se pouští do jarních, vánočních, ale i velikonočních nebo nedělních úklidů. Když jsem bydlela u matky, nesnášela jsem to. Postahovat záclony, vysát matrace, vytírat, vyklidit a srovnat skříně a pak povynášet hory odpadků, nejlíp, když nejel výtah. Už, jako dítě jem byla peskována i bitá za špatně uklizený pokoj nebo za zapomenutou domácí činnost. Mělo mě to prý naučit být soběstačná a umět se postarat o domácnost. Vysávat, utírat prach, zametat, umýt nádobí. Běda mi, když se matka s otčímem vrátili domů a u dřezu bylo nádobí. Dostalo se mi hodinové přenášky o lenosti a neschopnosti a abych toho neměla dost, nosili mi každý špatně umytý hrnek, každé nádobí, kde byl flíček a dostala jsem opět vynadáno za neschopnost.Tohle jsem k smrti nenáviděla.

Když jsem šla bydlet k otci, věděla jsem, že to bude jiné. Můj otec je chorobný bordelář a já z velké části po něm. Co mi kde upadne tam to leží i týdny. Ale v jednom mě matka nakazila.Tím, jak jsem se odmala musela ohánět a jen uklízet, jako pošuk, se ze mě stal bordelář s pedantskými návyky.Když mě to popadne, začnu vše uklízet, utírat, umývat, vyklízet každou skříň, přerovnávám a vyhazuju vše staré a někde zapomenuté. Až mě trklo, že mě to vlastně baví. Ale jen, když to dělám z vlastní vůle. Tak, jako mnoho, i věci, co lidi nemají rádi, klidně udělají, jen pokud k tomu dojdou sami.Začínám předem litovat chlapa, co se semnou rozhodne bydlet, protože mě tohle popadá čím dál častěji.Zavysí to hlavně na tom, v jak "špinavém" prostředí jsem. Otcův byt se za poslední tři měsíce, co tu bydlím uklidil, vyklidil a umyl od stropu dolů snad desetkrát.Jen by mě zajímalo, jak to bude, až budu uklízet i po ratolestech, které budou dozajista totální bordeláří po mě, kerým vše upadne od rukou, nejlíp tam, kde se o to člověk může zabít, ale ve věcech systomobordelu na stole budou, jako já "Každý ten bordel má svý místo a jen já se v tom vyznám".Už předem to vidím na šílenou domácnost.A co vy? Patříte mezi bordeláře, členy úklidové čety nesnesoucí smítko, nebo bordeláře-uklidáře, jako já?...

Iron First shoes - Zombie Stomper handmade

Thu, 05 Apr 2012 14:34:55 +0200

Boty od Iron First chci už spoustu let. Ale na platformy jsem dost vysoká a zabila bych se v nich, nízké boty od IF se mi moc nelíbí, všechny jsou příšerně drahé a mám tu největší dámskou velikost nohy, takže koupit je na netu by znamenalo, že by mi ty boty nemusely být a já bych vyhodila z okna až dva tisíce.Na Ebay méně, ale pořád tam hraje roli nemožnost vyzkoušet si je.

Nakonec jsem to vyřešila jinak. Několikrát jsem si už vyráběla něco doma, potisky na tričko, dělám si šperky a tak jsem si řekla, že tohle musím zvládnout taky. Na jednom blogu jsem narazila na slečnu, která měla stejný nápad.Prostě si koupit obyčejné boty a barvami z nich udělat "Iron First" obuv. Vyhrabala jsem lodičky, které moc nenosím a kterých by mi nebylo líto, podělat to, a pustila jsem se do toho. Nějakých návodů jsem se nedržela a dělala jsem vše podle oka, ale myslím, že se mi nakonec docela povedly. Ve skutečnosti vypadají o něco lépe než na fotkách.Nad originál není, ale tohle je taková verze pro "chudé" a šikovné.Použila jsem akrylové barvy a zvolila jsem tuhle šedou verzi, ne nejznámější zelenou, jednoduše proto, že se by se mi zelená nehodila a taky tu barvu nemám ....

NÁVOD

Originál

Moje verze:

Black Books

Wed, 04 Apr 2012 11:38:36 +0200

Umíte si představit, že by jste vešli do knihkupectví a tam seděl majitel, který nejen, že nesnáší zákazníky nakupující u něj, ale je sprostý, kouří, jako fabrika a vždy má v záloze urážlivou nebo sprostou poznámku na každého zákazníka, co se na něj odváží promluvit? Přesně takový je Bernard. Vlastní knihkupectví, spíše antikvariát a jeho jediná kamarádka je Fran, která má obchod vedle a stejně, jako Bernard je hubatá, rázná a stejně, jako on spěje k alkoholizmu. Protože obědvat lahev vína podle mě spadá k cestě k alkoholizmu. Není dne, kdy by ti dva nevypili několik lahví, neprobírali totální kraviny a neprobudili se s pořádnou kocovinou. Hlavně Bernard, který otevírá a zavírá obchod, jak se mu chce, nebo podle toho, jak je zrovna na mol. Když zjistí, že jeho účetní je nejen uprchlík, ale on nezvládne s účty udělat nic jiného, než je slepit izolepou do podoby bundy, najme Mannyho.Bývalého účetního, který nejen, že nenáviděl svou starou práci, kde se málem usudil malou knihou, kterou spolkl, ale narozdíl od Bernarda vidí ve vlastnictví prodejny knih jediný smysl, prodávat knihy, přece. S čímž se Bernard špatně smiřuje, protože proč by sakra měli lidi nakupovat u něj?

Tak, jako většina britkomů je Black books plný černého humoru, absurdních poznámek, ironie a sarkazmu. Jediné, co nedoporučuju, je sledoval BB s českým dabingem, protože, když to slušně řeknu, nějaký hovada si řekli, že to nadabují a na to se opravdu nedá dívat, kroutily se mi prsty na nohou, když jsem si omylem stáhla pár dílů s dabingem.Není nad originál, pod odkazem seženete všechny serie s cz titulky.Seriál je už sice dvanáct let starý, ale u nás se moc nevysílal, takže ho moc lidí nezná, a já jako fanoušek britkomů považuju za povinnost aspoň trošku děj přiblížit.

Skarifikace

Fri, 30 Mar 2012 14:37:18 +0200

Dnes si lidi upravují tělo různě. Piercingy na neobvyklých místech jsou už běžná věc, stejně tak, jako sebepraštěnější tetování. Někteří ovšem nemají buď rádi tyhle úpravy a nebo si potrpí na jiné, víc bolestivé a tím pádem ne pro každého. Znám pár lidí, kteří brečeli, skučeli a nadávali, jak je nějaká jejich ozdůbka bolela a hráli si na obrovské hrdiny, že to přežili, přitom mají buď jen obyčejný pierc nebo malinké tetování. Tohle tím pádem rozhodně není pro takové lidi, kteří mají nízký práh bolesti a nepotrpí si na netradiční zdobení těla.

Skarifikace je v podstatě řez způsobující jizvy. Dělí se na vypalování ("cejch", jako kdysi u otroků) a vyřezávání (dřív rituály dospívání- v africe pořád aktuální, dnes jen bolestivý způsob, jak na sebe něco zvěčnit), ale podstatou je pokožku poškodit tak, aby po zahojení obrázek působil, jako jizva. Rozhodně to není pro každého. Při skarifikaci se do kůže nejen vyřezává, ale taky při větších obrazcích a plochách se kůže odřezává, aby obrázek působil lépe.Ne každý milovník body artu do sebe nechá bez umrtvení řezat skalpelem. Osobně se mi líbí jen něco a jen někde. Ono to totiž po zahojní ne vždy vypadá tak skvěle, jako když je to čerstvé.Preferuju tetování, podle mě se to totiž barvami dá lépe udělat, dobarvit a obtáhnout a taky, když už si udělám návrh, dám přednost inkoustu. Tady se spoléhá jen na řez a na následné zhojení, které není spolehlivé.Stačí, když si člověk vzpomene, jak blbě se hojí rozedřené koleno, či jiné.(Mám na ruce spáleninu od vajglu a taky to nevypadá úchvatně, přitom vypalování je jedna z metod). Nikdy se neví, jak se to zatáhne a ani tady není jistota, že to bude vypadat tak, jak si člověk maluje, hlavně pokud člověk nedodrží přísnou hygienu.Já jsem věrná inkoustu, práh bolesti mám sice vysoko, ale tohle budu maximálně "obdivovat". Ale je to o vkusu každého jedince, stejně tak, jako o prahu bolesti, který je hlavní, tatér těžko bude čekat půl hodiny než se vybrečíte po každém řezu. A taky to nedělá každý.

Já a mé druhé já

Mon, 26 Mar 2012 11:00:06 +0200

Občas mám pocit, že mě tvoří dvě osoby. Jedna, která je běžná a mě bližší a pak jiná, která není tak častá, má jiný vkus a já nevím, jestli s ní souhlasit.Mé první já, vidím, jako to původní, vůdčí. Má utvořené názory, pohled na svět, styl a vkus. To druhé se občas protlačí dopředu a vnucuje mi něco, co mi jinak není vlastní. Dřív bylo mé první, hlavní já, spíše klučičí. A druhé, které se tiše krčilo vzadu byla moje holčičí podstata.Vychovali mě chlapi, jsem jediná holka v rodině a tak jsem celý život obklopena kupou strýců a bratranců.Nedalo se čekat, že budu holka v pravém smyslu. Odřená kolena, prošoupané tepláky, zlomeniny, vytahaná trička a volné kalhoty. To jsem do určité doby byla.Jasně, v pubertou se mění vše, takže i tohle mé klučičí já ustoupilo a nahradilo ho spíše holčičí. I když v tom smyslu, že chodím sice v holčičím, ale zásadně v černém, nejlíp ocvočkovaném s kupou kérek a prostořekou hubou.Mé dvě já spolu často soupeří.

Ovšem ve věceh, které mi nejsou tak po chuti. Nikdy jsem se nepovažovala za klasickou dívku, tak, jak by měla být. Mé vůdčí já se vidí ve steelkách a bundě se cvoky s černými nehty, za to druhé by mě občas rádo narvalo do lodiček ( v kterých mám sice úžasné nohy, ale s každým krokem si gratuluju, že nejsem na zemi) svetříku a nehty nalakovalo na červeno s tím, že, by to přece šlo skvěle k tomu velikému prstenu.Naštěstí, moje dvě já se dohadují jen v tomhle smyslu. Můžu s klidem říct, že mé hlavní já jsem si utvořila natolik, že už bych nedokázala být jiná. Odmítla jsem i práci ve finančnictví, protože, když jsem shodnotila, jak se chovám a vypadám, nezapadla bych tam a nedělala bych tu práci ráda, tím pádem, ne dostatečně. Nehledně na každodenní úměrné oblečení, které je mi cizí.Naposledy jsem se slušně oblékla k maturitě a i tam jsem šla v pruhovaných podkolenkách.Nikdy jsem neměla problém názory svého já prosadit. Horší už je to s tím, jak to vezmou jiní.Vždycky jsem stála za tím, že mě lidé musí brát takovou, jaká jsem a ne, se mě snažit měnit. Nevytahovat ven mé druhé já, které se krčí vzadu, jen pro chuť ostatních. Každý by měl být svůj, vědět, které jeho já, je to správné.

Za auťákem mrtvoly

Tue, 20 Mar 2012 14:52:32 +0100

Mimo vzískání občanky a ukončení střední školy, považuje většina lidí, jako další stupeň dospělosti, mít řidičák. Taky jsem to tak měla a, protože naše škola měla slevy, u některých oborů až sto procent, neváhala jsem a spolu se zbytkem třídy jsem si řidičák ve třeťáku udělala. Je dáno, že řidičský průkaz může vlastnit osoba starší osmnácti let. (Nepočítám skútr, slabší motorky atd) Tohle není Amerika, tudíž si neuděláte řidičák v šestnácti, kdy mnoho teens dostává auto, jako dáreček. To u nás nefunguje, nehledě na to, že vlastnit auto není nejlevnější, od údržby až po krmení takové potvory, podle spotřeby. Ale někoho chytrého tam nahoře napadlo, proč to tu nemít, jako v Americe? Někdo navrhl, že do pětadvaceti by se dával řidičák, který by se mohl používat jen v dohledu dospělého řidiče, tzv na zkoušku, ale bylo by to tak, že takový průkaz, by se dal získat už v sedmnácti.

Na jednu stranu se tak prý chtějí omezit nehody, které ve valné většině zaviní lidé do pětadvaceti neopatrnou, rychlou a podnapilou jízdou, ale na stranu druhou, k čemu nám je řidičák tak brzo? Jak jsem psala, tohle není Amerika, ne každý tu dostane v pubertě auto k narozeninám. Mít vlastní auto pod dvacet je skoro luxus, i když je to plechovka, protože i ta plechovka může stát hezkých pár tisíc.Nehledě na to, že ne každý by ono "Za doprovodu dospělého" dodržoval a počtu nehod by to asi nepomohlo.Mám řidičák dva roky a zrovna nějak moc ho nevyužívám.Jen občas, když někam jedeme a je nutno někoho, kdo by byl střízlivý nebo, když mi otčím jednou za čas půjčí auto. Na vlastní nemám a dlouho mít nebudu, nehledě na ceny benzínu, takže bych to auto neměla, jak živit. K čemu mít tedy řidičák už v době, kdy většina lidi nemá za sebou ani půlku střední školy? Takový řidiči by jen "žili" z toho, co kápne od rodičů a už vidím to nadšení některých lidí, při dnešních cenách všeho. Zajímalo by, co si vymyslí příště, o hranici sexu se taky spekuluje, takže tu bude ne jen víc mrtvol, ale i víc svobodných matek?

Desmod - Nesmrtelní

Fri, 16 Mar 2012 13:46:00 +0100

České muzice moc nedám, jestli poslouchám čtyři české nebo slovenské kapely, tak je to možná moc. Od většiny mám jen pár olíbených písní a tím můj zájem o českou a slovenskou hudební scénu padá. Kapela Desmod mi příjde, jako jedna z těch dobrých. Ne nijak extra vybočující nebo něčím zajímavá, ale hrají dobrý a chytlavý, místy tvrdší rock. Navíc už nejde o puberťáky, co se snaží rádoby velehitem prorazit. Všimla jsem si jich, jako jedné z kapel na sountracku k filmu. Na takové ty chvíle, kdy si chce člověk pustit dobrou muziku u které se dá přemýšlet, i odpočinout ale i spoustu jiných jsou dobří.

Poštovní horor

Thu, 15 Mar 2012 12:55:20 +0100

Někdy mám dojem, že si ze mě složky naší země střílejí. Tentokrát mě nakrkla česká pošta, opět. Objednala jsem si od jedné slečny zboží, na to, že obvykle má balíček přijít tak do tří dnů( "Jistě, ono dnes podáte, zítra dodáme) mi do schránky upozornění přišlo po týdnu.Ale jsem zvyklá, že z e-shopů někdy zboží přišlo až po týdnu, to horší přišlo, až na poště. Díky česká vládo za systém výdeje sociálních dávek na poště. V osm ráno tam bylo kolem sta lidí. Sotva jsem tam vlezla, hodila jem otočku a raději šla do školy. Během hlavní pauzy jsem to zkusila znovu. Lidí tam bylo něco přez dvacet, ale bylo to stejné, jako by jich tam bylo sto. Naši milý důchodci se asi v jeden den rozhodli, že budou posílat balíky a stepovat u výdeje pořadních lístků, protože netuší, co vlastně chtějí.U balíků jsme byli jen tři, ale půl hodiny. Nechápala jsem, co sakra lidi u přepážek dělají. Podám papírek, občanku, peníze, trvat může jen nalezení té zásilky ve skladu. Já byla o okna dvě minuty. Ženská před mnou víc, jak deset. Taky mě dostala konverzace starších dam vedle. Ne, že bych poslouchala, ale když jsou dámy hluché, hulákají tak, že je slyší každý. Chápu, že chodí do obchodu raději přez celé město, aby neseděly doma, ale pak nadávat, jak je to daleko, osočovat se na lidi okolo, jak se mačkají, spěchají a otravují u přepážek, kde samy ztráví pomalu čtvrt hodinu a myslet si, jak nejsou všichni proti nim, je opravdu gól. Lidem se prostě nikdo nezavděčí.Tohle bylo na dlouho naposledy, co jsem si něco objednala.

V černém

Mon, 12 Mar 2012 13:44:26 +0100

Černá je jedna ze základních, nejoblíbenější a pro člověka jedna z nejlépe vnímatelných barev. Podle jistých teorií, člověk vnímá jen šedou, bílou, černou a jejich odstíny. Barvy jsou jen klam. Kdo ví, každopádně člověk v černé jde člověk vidět často mnohem víc, než někdo, kdo je, jako duha. Černá je elegantní, univerzální, jednoduchá a praktická, ale i extravagntní, až drsná. To ví vývojáři elektroniky, automobilů, módní návrháři i mnoho jiných. Pro mě osobně je černá nejoblíbenější. V šatníku nemám ani deset kousků, co nejsou černé barvy, obvykle jde o bílou a červenou nebo kombinace těchto barev s černou. Černá mi sluší nejvíc a většina věcí se mi líbí jen v černé nebo černobílé kombinaci.Pro hodně lidí jsem se tak stala objektem, který si mylně a hlavně s předsudky vždy pojmenují jinak. Obvykle podle jejich omezených znalostí "stylů" z internetu.

Nikdy jem se nehlásila k žádnému stylu. Už jen proto, že dík prvkům metalu, emo, goth, VK, punk, jsem ani nikdy nemohla tvrdit, že k něčemu patřím.Oblékám se podle toho, co se mi líbí a v čem se cítím dobře. Pro dost lidí , ale nepochopitelná věc. Mnoho lidem nejde do hlavy, proč i ve dvaceti chodím jen v černé, jako"emařka, gothička, cokolivjinýho" a nemůžu chodit, jako slušná mladá slečna. Což je sukýnka, upravené dlouhé vlasy, jemný make-up, upnutý barevný svetřík a vypatlaný škleb. Žádné odrbané kalhoty, steelky, tetování, piercy, černé nehty a oškubané vlasy.Názor cizích mě nezajímá, hlavně proto, jak úzkoprsé názory mnozí mají.Jediné, co mi vadí je, že málo, kdo soudí podle toho, co druhý řekne a to obecně, ne jen u lidí s "temnými" styly. Proč, že? Ono je snažší soudit člověla jen podle toho, co má na sobě.Vzhled dokáže opravdu moc. Viděla jsem značný rozdíl, když jsem šla večer v černém tílku s lebkama a tunou náramků, jako obvykle, a pak naopak v červeném, elegantnějším tričku s hlubokým výstřihem.Jasně jsem viděla ten sakra rozdíl, hlavně ze strany mužů, v baru i následně v klubu, se kolem mě motalo mnohem víc chlapů než dřív, nemít ty prsa tak mám asi utrum, i když , málo která holka má potetový dekolt, to zaujalo asi nejvíc. Osobně mi je fuk, co si lidé myslí, jen mě udivuje to, že se mnozí někdy ani nesnaží druhé poznat, jen se na ně podívají a hned mají jasno.Okamžitě do něj vidí a přesně ví, jaký člověk je.Pritimitví, nesmyslné, arogantní, ale takový dnes lidé jsou a, co tak sleduju, ještě dlouho budou.

O pár let víc

Wed, 07 Mar 2012 10:50:39 +0100

Je časté, že puberťačky pokukují po starších klucích, protože klackové jejich věku jsou potřefenými puberťáky a bavit se s nimi pořádně nedá. Neměla jsem to jinak, od těch patnácti jsem se taky dívala spíš po starších a během pěti let, co uplynulo jsem asi jen jednou chodila s klukem, co byl starý, jako já. Vždycky jsem skončila s někým, kdo byl nejméně o rok a nejvíce o pět let starší. Což je takové optimum.Ale něco u mě bylo jiné.Když mi bylo patnáct, nehledala jsem kluka nad dvacet, okolo kterého bych kroužila, nechala se sbalit s pocitem, že se mu opravdu líbím, vyspala se s ním a pak jen zaplakala. To se stává poměrně často a proč? Protože některé holky nepřemýšlejí. Jako mladší jsem často slyšela vychloubání kamarádek, jak se jim povedlo sbalit o několik let staršího kluka, jak je sexy, úžasnej a bla, bla ,bla. V ten moment jsem se vždycky ušklíbla. Protože podle mě to bylo jinak, než jak to viděla ona. Vůbec nesbalila pracně ona jeho, ale on snadno ji, snadno si užil, snadno se zbavil.

Tohle je výhoda starších kluků, to že na ně husičky letí jim dává možnost si snadno užít, protože spousta holek je v tom věku ochotná po pár týdnech ( i dnech) obětovat i panictví, aby si ho udržely.Ale ouha, po pár měsících je nechá a hledí si raději vyspělejších holek. Slyšela jsem hodněkrát kamarády, jak na pařbě sbalili šestnáctku, aby si užili a protože byli oproti nim trochu starší, nedalo jim to práci.Neříkám, že je to tak vždy, znám i ty, co jsou o dost mladší, než jejich kluk a jsou s ním roky, ale to tak časté není.Můj případ tohle nikdy nebyl, hlavně proto, že nepálím po klucích, kteří by byli od mě o víc, jak těch pět let. Ale asi, jak občas poslouchám, jsem jedna z mála. Někdo by řekl, že po otčímově výchově budu mít tatínkovský komplex a půjdu po starších, jako kamarádka, která otce poznala až v pubertě a tak letí po třicátnících a víš ( je jí 17). Většina spolužaček na akademii, má o poznání staršího přítele. Vede jedna, která žije s mužem o sedmnáct let starším.Tohle mě nikdy nelákalo. Je mi dvacet a myšlenka, že bych chodila s třicátníkem mě neláká. Často sice chodím posedět s otcem a jeho kamarády, kterí mají od třiceti víc, jsou fajn, rozumím si s nimi, bavím se, ale to je tak vše, nikdy by mě nenapadlo koukat na ně jinak, i když je většina svobodná.Rozumím si se staršími, ale neumím si představit, že bych s nimi šla do postele.

Není pravda, že mají vždy víc zkušeností, jak si některé myslí, můžou to být stejná kopyta, jako mladí, co neumí holku uspokojit, mohou být stejní idioti a vést stejně stupidní kecy. Vyšší věk je nedělá vždy atraktivnějšími. Často jde spíš o atraktivitu jejich peněženky, protože už roky vydělávají a můžou pro holku udělat víc, než ji pozvat na kafe.Což taky nemusím, moje výchova typu "Nic ti nekoupím, nic nedostaneš" ze mě udělala skromnou kozu, která se ošívá, když jí někdo něco kupuje nebo za ni platí.Takže jít po starších mužích pro tohle mi příjde necharakterní, a zlatokopecké. Možná jde vážně o tatínkovský komplex, možná o vkus a okouzlení, každopádně, sleduju, že kluci mého věku často utřou, protože jejich vysněná nebo holky okolo randí se staršímu kluky s myšlenkou, že mají něco víc.I když to tak často vůbec není. Jednou totiž můžou přijít situace, kdy je tahle holka postavená před situaci, která se ji nemusí líbit. Například moje kamarádka, která si ráda užívá a je tak trošku praštěná, a její o jedenáct let starší přítel, co už by rád rodinu jí předhazuje myšlenku mít dítě, které se bojí, jako kočka vody, už jen proto, že je antimateřský typ.Ale přítele miluje.Co teď, že? Někdy je pro holky asi vážně lepší být s kluky svého věku, než potom řešit problémy na které nemají věk, či náturu.

Mateřská nenávist

Sat, 03 Mar 2012 09:52:11 +0100

Každý rodič svoje dítě miluje a chrání ho před vším, co by mu mohlo podle něj ublížit a vychovává ho tak, aby bylo připravené na svět, dává mu zázemí, lásku a jistotu. Ale pak jsou rodiče, kteří se stali rodiči spíš náhodou, nebo mají geny a myšlení převrácené, protože se ke svým dětem chovají buď, jako k cizímu nebo, jako ke zvířeti, které načůralo do květináče a zaslouží si trest.Znám matky, které své děti chránili tak intenzivně, že jim tím spíš ubližovali a vychovávali z nich asociální rozmazlené pitomečky, co se drží maminčiny sukně nebo naopak, matky, které na své dítě jen křičeli, peskovali ho, pohlavkovali, nadávali mu, ale běda, když ho někdo okřikl.To se proměnila v tank, který protivníka rozjel na padrť.Co, ale tak často sleduju a kauzy a zprávy jsou toho plné, jsou matky, které ke svému dítěti necítili nic, než nenávist. Mají mu za zlé, že jí zničily postavu, kariéru, život. Obvykle jde buď o kariéristky, nebo choleričky, které hledají vždy chybu někde jinde, jen ne na sobě. Dítě vychovávají přísně, pro facku nebo kopanec nejdou daleko a často jsou horší než přísný otec.Poslední dobou čtu případy, které mi prostě nejdou na rozum.

Matka ukopala své dítě, svázané dítě mučila matka ve sklepě, matka nechala pětiletou dceru znásilňovat sousedy a nebo nejnovější matka vyhodila dítě z okna, protože plakalo.Tohle jsou už případy, kdy to ženy v hlavě v pořádku nemají a s výchovou to nemá co dělat. To už je jen narušený mozek a morálka, ale to opravdu nikdy nikdo nevidí, jaká ta žena je a nemůže tomu zabránit? Všichni říkají, že se jim zdála divná, až když se vyšetřuje smrt dítětě, kterou často zavinila. Doslova mě dorazila ruská modelka, která vyhodila čtyřměsíční dítě z 14 patra domu, jen proto, že chtěla spát a ono plakalo. To už je naprosto jasné, že tahle žena neměla mateřský instinkt, ani cit, ani ochranářský pud, jen vyhrabaný mozek. Takové ženy by dítě vůbec neměli mít. Když jsem měla občas možost držet malé dítě, dávala jem si pozor na každý pohyb, jen abych děcku neublížila a snažila se na něj dohlížet, jako na vlastní. Neumím si představit, že bych dítěti ubližovala chladnokrevným stylem, jak se to děje čím dál víc. Nebo spíše, jak se to čím dál víc ukazuje.

Děje se to dlouho, jen lidé jsou nevšímavý. Tohle jsou případy, kdy bych doporučila ženám potrat, i když jsem proti nim, protože žena už v počátku,než je pak k dítěti takový agresor, musí tušit, že není mateřský typ. Opravdu si neumím představit, že bych děcku ublížila. Už jen díky tomu, že jsem měla přísnou výchovu, kdy se na nás křičelo, my museli kmitat a za chyby se nešlo pro proslov, křik a facku daleko, vím, že na vlastní dítě, pokud si těch pár facek opravdu nezaslouží, nevztáhnu ruku. Protože sama moc dobře vím, jaké to kvůli malichernostem klečet v koutě a dostávat seřezáno opaskem nebo vařekou, za něco, co jem neudělala nebo proto, že měl otčím "svůj den" a matka jen přihlížela. Už jen proto, že vím, jak otřesný pocit to je, bych tomu dítě nevystavila, proč ale některé ženy nevidí své chyby a hází je na vlastní krev? Nikdy se totiž malé dítě nemůže tak provinit, aby si zasloužilo "trest", který jim takhle chladnokevný rodič dá.

Icon for Hire (Make a move, Only a memory)

Tue, 28 Feb 2012 18:24:41 +0100

Pro mě ještě nedávno neznámá kapela, ale občas si ji ráda poslechnu.Zpěvačka mi je sympatická, stejně, jako její hlas, i když si obvykle potrpím na zpěvačky se silným hlasem nebo aspoň hlasem ala motorová pila. Ale tohle je občas příjemná změna.Jen se nemůžu zbavit dojmu, že mi Ariel připomíná zpěvačku z Paramore.